Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Listopad 2011

Budoucnost vzdělávání ICT – DUO BLOG

Je pátek 11. 11. 2011, čas 11. 11 už sice utekl, přesto je to den výjimečný. Nejsme ani v práci, ani doma s rodinou, ani v hospodě. Jako jedni z těch akčních učitelů se sebevzděláváme. Sedíme s Ilonou na kurzu, v jehož závěru obdržíme certifikát o naší odbornosti v pozici ICT koordinátor. „Náplň práce ICT koordinátora metodika vychází z vyhlášky 317/2005 upravené vyhláškou 412/2006, tj. kompetence v podstatě určují náplň práce ICT metodika. Jde hlavně o tyto klíčové kompetence v oblasti informačních a komunikačních technologií:

  • metodicky pomáhat kolegům v integraci ICT do výuky většiny předmětů,
  • doporučovat a koordinovat další ICT vzdělávání pedagogických pracovníků,
  • koordinovat užití ICT ve vzdělávání,
  • koordinovat nákupy a aktualizace software,
  • zpracovávat a realizovat v souladu se školním vzdělávacím programem ICT plán školy,
  • koordinovat provoz informačního systému školy.“ (více viz Náplň práce ICT koordinátora metodika)

Kurz má třísemestrální dotaci, v každém semestru musíme absolvovat 4 x 2 dny (pátek a sobota) PREZENČNÍ VÝUKY. V tomto blogu bychom s Ilonou rády shrnuly naše otázky, které nám při účasti v tomto kurzu vyvstávají:

1. Proč dnes, v době on-line podpory (viz např. naše přednášky v DIM DIM), webinářů a e-kurzů, musíme na školení dojíždět? Doposud jsme nedostali informace, které by nebylo možné předat elektronicky.

2. Když už na prezenční setkání přijedeme, proč na to není pracoviště připraveno? Právě sedíme na kurzu ICT ve výuce matematiky (do kterého se ale nesměli přihlásit matematici!!), ale učebna nemá potřebné programy (Cabri a spol.), takže pracujeme s Excelem a zkoušíme si, jak sčítat, násobit, kosínovat a sínovat. To prý, abychom mohli poučit své kolegy matikáře.

3. Opravdu je běžné, aby se seminář vyučovaný na vysoké škole skládat z pouhého čtení bodů z připravené prezentace? Prezentace je přeci také vložitelná do prostředí Moodle, každý si ji může přečíst.

Ad kompetence koordinátora – zamyšlení na základě diskuze s kolegy:

1. metodicky pomáhat kolegům v integraci ICT do výuky většiny předmětů

Sedíme na hodině ICT pro matematiku, jako nematikáři si nedovedeme představit, že budeme kolegům METODICKY pomáhat v integraci ICT do matematiky. My jim můžeme nabídnout programy, o kterých se dozvíme v komunitě ICT koordinátorů, dát jim implus, odkaz. Ale metodika je specifická, byť se určité základní principy kopírovat dají.

2. doporučovat a koordinovat další ICT vzdělávání pedagogických pracovníků

Ano, budeme sledovat, která školení jak oborová, tak obecná jsou v nabídce a vysílat na ně s pomocí ředitele své kolegy. Souhlasíme s revolucí zdola, mnohým kolegům bude stačit malé popostrčení, podpora jejich sebedůvěry, že téma ICT mohou zvládnout, budou-li na sobě pracovat.

3. koordinovat užití ICT ve vzdělávání

Vzhledem ke skutečnosti, že v současném RVP i připravovaných standardech není zaznamenán masivní rozvoj ICT, bude naším úkolem zasvětit učitele, že v oblasti ICT jsou očekávané výstupy, které je vhodné realizovat v související vzdělávací oblasti (textový editor v ČJL, tabulkový procesor v M atd.).

4. koordinovat nákupy a aktualizace software

ZA CO? Cituji z dnešní lekce: „Matikáři přecházejí na GeoGebra, protože lepší a vhodnější Cabri stojí moc peněz.“

Jak tedy vidíme budocnost vzdělávání ICT? On-line komunita, diskutující, kooperující, scházející se na konferencích a seminářích, kde bude mluvit k věci, o které již něco ví, účastňující workshopů a společných projektů.

 


Mám naději na lepší školu?

Co by učitelka, která je již 6.!!! rokem na mateřské dovolené, se snažím, abych neztratila kontakt se svým oborem. Pracovala jsem jako externí redaktorka v nakladatelství (výdělek zdaleka nepokryl náklady na hlídání a cestování), recenzuji DUM a sekci Články, nejnověji si rozšiřuji svoji odbornost, abych mohla být školním ICT koordinátorem.
V mé studijní skupině jsou samí aktivní učitelé, kteří podávají granty, sepisují projekty, publikují. Jsou to „akční“ učitelé, přesto mě valná většina z nich odrazuje od návratu do školství se slovy: „Za ty nervy to nestojí. Rodiče neví, co by vlastně chtěli. Ředitel ani neví, co se mu ve škole děje. Podpora z ministerstva je nulová. Co si nenajdeš, to nevíš. O co si nenapíšeš, to nedostaneš. A to si ještě nevytvářela žádnou šablonu k dotaci EU peníze školám“ A tak dále mě děsí a straší a upozorňují, že se za těch šest let vlastně nic nezměnilo.

Ale změnilo, a to k horšímu, viz např. výsledky PISA 2009. A to je alarmující. Jak já se těším, až začnu používat všechny ty metody RWCT a myšlenky z knihy a kurzů Respektovat a být respektován. Určitě tak zlepším výsledky svých žáků, ukážu jim, že čeština není jen o tvrdém Y a měkkém I. Co však potřebuji pro to, abych měla naději na lepší školu?

1. Osvíceného ředitele (ředitelku), který ví, že angažovanost a aktivnost je pozitivní pracovní rys.

2. Ředitele vzdělaného v oblasti managementu, je to přeci řídící pracovník a každá taková pozice vyžaduje určité dovednosti  a znalosti.

3. Přátelské a angažované kolegy, kteří třeba budou utíkat ve tři, aby stihli vyzvednout děti ze školy a uvařit večeři, ale kteří dají přednost večernímu pracovnímu Skype setkání před Ordinací a spol.

4. Angažované rodiče, tj. kde není žalobce, není ani soudce. Dokud se rodiče nezačnou divit, co že se to děti ve škole učí, zda se to učit mají, zda se to učí tak, aby to užili, tak je pak každá snaha marná. Zatím mám pocit, že rodiče považují školu za docela dobrou, skoro bezplatnou, dětskou chůvu.

5. Jasně definovaný systém dalšího vzdělávání a hodnocení pracovníků. Dost dobře nechápu, proč mám já, která dělám první poslední, brát menší plat než kolegyně důchodkyně, která k práci přistupuje jako k super přivýdělku k důchodu.

A vůbec, napište mi svůj bod, který potřebuji, abych měla naději na lepší školu.

A také: Mám se podle vás do školství vracet, nebo je to opravdu tak hrozné? (Podotýkám, že svoji práci mám ráda).


Kvantita x kvalita vědění (RVP_VT21)

V pátem týdnu kurzu RVP_VT21 jsem si osvěžila a utřídila své poznatky o konektivismu. Jeden z bodů konektivistické teorie říká, že konektivismus vnímá učení jako proces, v němž se vědění nejen konzumuje, ale také vytváří. Výchozí bod (myšleno lidský jedinec) je individuální síť vědění, která má jen určitou část znalostí, ty postupuje organizacím a institucím, jež pak zpětně síť obohacují. Znalosti jsou konstruovány na základě dynamicky se měnící sítě, díky jejíž rozmanitosti lze vybrat pro každého nejvhodnější postup. Jak ideální. Stále si však kladu otázku, proč se tak ve škole neděje alepoň trochu. Musíme čekat na koncept 1:1, aby si každý žák mohl volit svůj individuální postup? Nemůže být neochota diferenciovat vědění každému žákovi zapříčiněna špatně nastaveným hodnocením?

V našich školách se stále nejvíce využívá sumativní hodnocení. Formativní hodnocení se sice stále častěji zmiňuje v souvislosti s inkluzivní školou, při svých setkáních s učiteli základních škol jsem jej potkávála spíše ojediněle, a to především na školách, které uplatňovaly ve své výuce metody RWCT.

Přitom základní principy formativního hodnocení více méně kopírují výše vybraný bod z konektivistické teorie:

  • je zde kladen důraz na komunikaci mezi pedagogem a studentem i všemi studenty navzájem (síť vědění, není třeba hned v úvodu specifikovat, tj. zda bude čítat pouze jednu homogenní třídu, celou školu, nebo vybrané studenty partnerských škol),
  • je kladen důraz na častou zpětnou vazbu.

Je zřejmé, že aktuální množství informací nejsou žáci schopni zpracovat a zapamatovat si tak, jak to bylo požadováno po nás, současných učitelích. Kvantita informací, které jsem musela během svého studia zpracovat, byla dle mého názoru neúměrná tomu, co si dnes z těchto infomací vybavuji a co jsem schopna dále použít. Určitě nemám takový pocit sama. Konektivistická teorie na tuto situaci reaguje a nabízí vhodné způsoby řešení: každý z žáků bude součástí sítě, která mu bude vědění nabízet, on naopak bude do sítě také přispívat. Ve školním prostředí však bude nezbytné řešit i následné hodnocení toho, jak se žák obohatil, ale také i jak přispěl. Stejně jako i jiné obory, tak i ve školství si budeme muset připustit, že vzdělání se hodně diferencuje a tomu přizpůsobit jak vzdělávací obsah, tak i hodnocení výchovně-vzdělávacího procesu.

Opravdu nežádám současné učitele, aby se okamžitě s teorií konektivismu ztotožnili. Jen uctivě prosím, aby se zamysleli nad tím, zda to, co učí své žáky, a to, jak jejich vědomosti hodnotí, je v současném, rychle se měnícím světě opravdu to správné. Ať proberou své letité přípravy a zamyslí se, zda se vhodnost recyklace vztahuje i ně (myslím tím přípravy :-) . Ať se zamyslí i nad způsobem, kterým své žáky hodnotí. Opravdu je možné srovnávat hrušky a jablka s třešněmi a švestkami a dojít ke spravedlivému posouzení jenom proto, že se jedná o ovoce?

Jako návrh pro individuální hodnocení navrhuji osobní portfolio každého žáka. Nemyslím tím desky, do kterých si žák ukládá své práce bez ladu a skladu, s nulovou zpětnou vazbou od pedagogů. Myslím tím opravdové porftolio, viz např. článek Žákovské portfolio a jeho cíle v primární škole, které je na prvním stupni vzhledem k organizaci lépe spravovatelné, přesto věřím, že jej lze funkčně využívat i při hodnocení na stupni druhém.